PARTNERSKÁ NÁVŠTĚVA V RHEINBACHU

Dne 19. 9. jsme vyjeli z  Kamenického Šenova vstříc novým zážitkům. Dvoupatrový autobus značky Mercedes od firmy Rubeš opravdu mile překvapil. Oproti minulosti ho řídil pouze jeden, za  to velmi mladý řidič. Cesta do Děčína, kde jsme ještě nabírali poslední účastníky zájezdu, se malinko zkomplikovala, když autobus s výškou 3,7m neprojel pod mostem s  výškou 3,7m, zřejmě byla silnice po opravě o trochu vyšší. Díky opatrnosti řidiče se nic vážného nestalo. Při výjezdu z Děčína jsme díky navigaci zažili úžasné pohledy na  horské hřebeny mezi Ústím nad Labem a  Děčínem. V  tomto kraji jsem prožil 25 let života a  nikdy jsem v  těchto místech nebyl. Náš drápající se autobus vytlačoval z  velmi úzké silnice řidiče osobních aut a cyklisty. Náš řidič se projevil jako naprostý profesionál a tuto mimořádně náročnou horskou prémii zvládl na jedničku. Naším prvním cílem bylo město Gotha. Mimořádně historicky zajímavé město s  impozantním zámkem, renesančním muzeem a  zajímavou kaskádou kašen, zakončenou historickým náměstím a radnicí. Náš cíl ochutnat gothajský salám, který zde byl vynalezen, jsme sice nesplnili, ale někteří z nás si během hodinové procházky stihli dát kávu. Do Rheinbachu jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním, ale přesto jsme byli přivítáni jako vždy velmi mile. Rozdělení do pokojů proběhlo rychle a myslím, že všichni byli spokojeni. Připravená večeře nenechala nikoho na  pochybách, že bychom zde snad měli strádat hladem a žízní. Ještě dlouho do noci jsme si s německými kolegy vyprávěli o všem novém, co se za rok všechno událo za novinky. Program druhého dne byl zahájen prohlídkou skanzenu. Cestou jsme opět díky navigaci nabrali asi půlhodinové zpoždění. Skanzen byl mimořádně rozsáhlý a díky připravovaným dožínkám i velmi pěkně vyzdobený. Lehkým poklusem do kopce jsme dosáhli svého cíle ve stánku Rheinland. Zde nám na  historické ulici byla velmi působivou formou předvedena časová osa vývoje tohoto území za  posledních 300 let. Velký vliv na toto území mělo připojení pod správu Francouzské republiky v rámci Napoleonových válečných tažení. Hesla francouzské revoluce rovnost, svoboda a  bratrství se zde prosazovala naplno. Především rovnost všech lidí před zákonem. Dále pak oddělení státu a církve. Zavedení matrik a  zapsání každého nově narozeného dítěte. Do  této doby NAPSALI NÁM nebyly zapisovány děti při porodu, ale až při biřmování. Dalším důležitým prvkem bylo rozdělení území do krajů. Negativní vzpomínkou na toto období bylo potlačování školství, protože Napoleon prosazoval myšlenku, že nevzdělaným lidem se snadněji vládne, a proto po odchodu francouzských armád bylo 75% obyvatelstva negramotných. Po  porážce napoleonských armád připadlo území Rheinlandu pod správu Pruska. Toto období bylo plné potlačování práv občanů a  nesvobody. Veškerá tato nespokojenost vyvrcholila revolucí v roce 1848. Pruská správa měla ale zásadní vliv na zavedení ocelárenského průmyslu a jejím hlavním představitelem byla firma Krup. Především výroba děl ovlivnila první vítěznou válku v  letech 1870 - 72. Bohužel následně měla vliv i na první a druhou světovou válku. Tímto obdobím prohlídka skončila. Po krátkém obědě jsme vyrazili na prohlídku kláštera Steinefeld. Historicky měl klášter zásadní vliv na okolí, ale byl soustavně potlačován kolínským biskupstvím, pod jehož správu spadal. Klášter Steinefeld byl předchůdcem Strahovského kláštera v  Praze, který ho především svým umístěním v  centru metropole a  svým významem přerostl. Například velmi krásné vitráže z oken křížové cesty ve Steinefeldu prodal kolínský arcibiskup do  Anglie. Za  dob francouzské správy bylo 160 mnichů z kláštera vyhnáno nebo převedeno do  kostelů. Návštěva kláštera byla ukončena úžasným varhanním koncertem napříč žánry. Večerní program byl realizován ve sportovním klubu, kde jsme i  my malým sponzorským darem, 30 litry Cvikovského piva, přispěli ke všeobecné zábavě. K nasycení vyhladovělých poutníků připravili hostitelé opravdu lukulské hody. Ing. František Janák se svou harmonikou se postaral o kulturní vložku. V německém kolektivu jsme získali celou řadu nových pěveckých talentů a již ve 22 hodin jsme vyrazili ke svým pokojům. Poslední den návštěvy byl plný sportu. Důstojná reprezentace našich mladých tenistů byla provázena potleskem přihlížejících diváků. Se zájmem jsme si prohlédli burzu, kterou německá strana pojímá opravdu ve velkém stylu. Po  velmi pestrém obědě v  menze jsme se účastnili prohlídky města. V  parku nám byl ukázán nový památník postavený třem ukrajinským totálně nasazeným mladým mužům, kteří byli v Rheinbachu nasazeni na  odklízení vybombardovaných budov. Při této činnosti se dopustili rabování, za což byli nepřiměřeně potrestáni trestem smrti zastřelením. Prohlédli jsme si věž, kde byly mučeny čarodějnice. Tento velmi smutný příběh honu na čarodějnice nepřežilo v  Rheinbachu 44 osob, což z původních 800 obyvatel bylo opravdu hodně. Následovala prohlídka muzea se zastavením nad historickým modelem města. Z  tohoto modelu vyplynulo, že město díky svému umístění na královské cestě do Cách vždy profitovalo především z  pronájmu ubytovacích kapacit, platilo se i mýtné za průchod městem. Město samotné kromě školství a  keramiky se vlastní výrobní činností nezabývalo. Většina lidí pracovala v  sousedním Bonnu, a to jak v úřadech, tak i ve službách. Díky průvodci před námi oživla i kamenná historie části římského aqauduktu. Římané si údajně vodu vybírali podle toho, jak vypadali lidé, kteří danou vodu pili. Z tohoto důvodu vedli vodu z  okolí Aaru až do  římského tábora v  Kolíně. Sedláci si vodu z  tohoto aqauduktu nesměli odebírat. Římané měli rádi ve  vodě vysoký obsah vápníku, což je především patrné na  množství usazeniny na  zdech. Tyto usazeniny vápníku místní při likvidaci aqauduktu po  částech vyndali, vybrousili a  prodávali je především do  Anglie a  Francie jako místní mramor. Kromě kamene používali Římané na stavbu ještě beton. Následně byl tento beton použit i při opevňování města do hradebních zdí. Poslední zastávkou bylo zastavení na  radnici, kde nás velmi mile přivítal pan starosta. Kromě expozice, kde byla na mapě Evropy vyznačena všechna partnerská města, nám na  velmi plastickém modelu byla ukázána část kolejí, po kterých bylo odvezeno 28 židů z  Rheinbachu, jejichž jména zde byla vypsána na zdi formou skleněných desek. Opravdovým vrcholem večera pak bylo vyhodnocení sklářské soutěže. Tento večer byl proložen hudbou, zajímavými přednáškami o  jednotlivých soutěžních exponátech, dále byly popsány jednotlivé sklářské školy, jejíž zástupci se soutěže účastnili. Naše škola byla označena jako nejstarší sklářská škola na světě. Studenti závěrem poděkovali školám, které jim umožnily jejich myšlenky zhmotnit formou skleněného díla. Druhý den po ránu jsme se s přáteli rozloučili, na  cestu jsme dostali řízky jako od maminky a vyrazili směrem k domovu. Cesta zpět proběhla velmi dobře a v souladu s plánovaným časem jsme v podvečer dorazili do Kamenického Šenova.

Rudolf Focke